rok první

Co se na podzim 2019 začalo rýsovat, to se hned v lednu 2020 stalo skutečností. Na vlně nadšení jsme založili značku Kojibakers. Z praktických důvodů jsme použili už existující společnost ST Sigma s.r.o. a neznělo to nejlépe, ale na to jsme nehleděli. Stejně jako na to, že nemáme logo, web, … a spoustu dalších věcí. Měli jsme chuť něco vytvořit a to stačilo.

Byli jsme na to tři, Honza, Václav a Milan.

Zárodky Kojibakers vznikly na akupunkturním lehátku. To bylo doma u Milana, jehož koníčkem je Tradiční čínská medicína, a na zmíněné lehátko ulehl několikrát Václav. A s napíchanými jehličkami v těle se pomalu rodil nápad. Václav totiž doma příležitostně vyráběl miso a octy a Milan zase pomalu uzavíral patnáctiletou manažersko-kancelářskou část svého života a svůj čas chtěl věnovat něčemu, co by dávalo větší smysl. Do úvah vstoupil ještě z pozice „investora“ Honza a bylo rozhodnuto. Pronajmeme si provozovnu a vyzkoušíme vyrábět koji, miso, octy… výrobky otestujeme u nejlepších kuchařů u nás a dle zpětné vazby uvidíme, zda to celé zase zavřeme nebo zda to budeme rozvíjet v nejzajímavější projekt na světě.

Václav přinesl zkušenosti s domácí výrobou, které jsme postupně přetvářeli na seriózní potravinářské využití.

Milan dodal potřebnou organizaci, řád a zkušenosti s řízením firmy, které jsme brzy rozšířili do netušených rozměrů.

Honza dal peníze do začátku, které jsme rychle utráceli.

A všichni jsme si samozřejmě vyhrnuli rukávy a začali makat. Když se Milanovi bývalí kolegové z pražských kanceláří dívali na tohoto ex-provozního ředitele softwarové firmy, jak umývá nádobí nebo se učí vařit rýži, ťukali si na čelo.

Zázemí do začátku jsme našli v Dobřichovicích u Davida ve firmě Naše kaše. Pronajali jsme si provozovnu na dva dny v týdnu a 1 m² skladu, nakoupili první zásoby a základní vybavení a pustili se do toho. Po nocích jsme jezdili kontrolovat růst koji a plánovali budoucnost. To bylo v lednu 2020.

V únoru jsme založili první šarži shiokoji a misa. Se vzorky shiokoji a sušené komekoji jsme vyrazili do restaurací pro názor. A odezva byla skvělá. Takže brzy byl jasný i business plán. Budeme vyrábět kýble a sudy misa, shiokoji, komekoji a třeba i tamari a octy pro gastro segment a bude všechno růžové. Podnikání je přeci tak jednoduché.

V březnu přišel COVID a restaurace zavřely. Nikdo tenkrát netušil, že to bude na tak dlouho a že prakticky 100% potenciálních zákazníků zmizí ze dne na den.

Naštěstí jsme tuhle nepříjemnost považovali za chvilkovou epizodu a volný prostor se rozhodli vyplnit tím, co dělal tehdy každý podnikatel. Otevřeli jsme eshop.

Jenže téměř nikdo miso, natož shiokoji nebo komekoji, neznal, a tak nikdo neobjednával. Milan si tedy zaplatil kurz online marketingu a začal s reklamami na facebooku. A přišli jsme s konceptem miso polévek, kdy miso smícháme s jinou surovinou, lžíci takové směsi zalejeme horkou vodou a de facto instantní umami polévka je na světě. Tento nápad jsme s nadšením rozpracovali, vymysleli jsme první čtyři druhy a rozšířili tak sortiment prodávaných produktů o 100%.

Tohle mělo úspěch, začali nás objevovat první opravdoví zákazníci a na eshopu poprvé objednal i někdo jiný než naši známí a kamarádi.

Také už bylo jasné, že se do provozovny v Dobřichovicích nevejdeme a potřebujeme vlastní. Tu jsme našli v Hořovicích, kde jsme si pronajali bývalou cukrárnu. Přebudovali ji na potravinářskou výrobu a po všech stránkách náš projekt začal nabírat na obrátkách.

V létě přišla ale facka zevnitř. Ze dne na den se nás rozhodl opustit Václav. Nepomohlo přemlouvání ani čas na rozmyšlenou. Jak jeden čtvrteční den odešel, od pátku do provozovny nevstoupil.

Bohužel v podnikání není na ego místo a neexistuje žádné „já“, funguje pouze „my“. Jakmile parťák zamění tahle slova a není schopen ustoupit z vlastních představ, je to začátek konce. Pokud totiž podniká víc než jeden člověk, je umění kompromisu nutné a nad malichernostmi je potřeba se umět povznést. Na to jsme s naším bývalým partnerem dojeli. Bohužel. Bohudík. Asi lépe dřív než později.

Tenkrát jsme to prožívali intenzivně, ale s odstupem vidíme, že se to stát dřív nebo později muselo. Nelitujeme toho milionu, co Vašek za svůj podíl dostal, ani nutnosti zprostředkované komunikace skrz Vaškova právníka, kterého na nás poslal, ale toho, že jsme se nedokázali rozejít jako chlapi. To je prohra nás všech.

Dodnes se k nám dostávají polopravdy, lži a pomluvy, kterým se nedá nijak bránit, a tak na ně nereagujeme. Mrzí nás i několik dobrých zákazníků, kteří slepě uvěřili a odešli, ale to je život a každý má právo volby.

Klinickou smrt Kojibakers v září 2020 jsme překonali díky velké vůli, chuti se učit a makat i 16 hodin denně. Tenkrát to jinak nešlo.

Brzy jsme našli první zaměstnance, rozšířili sortiment. A dařilo se nám dál. Vlastně čím dál víc.

Rok 2020 končil skvěle a dal tím alespoň částečně zapomenout i na to hluboké lidské zklamání.

Do týmu přišli fakt skvělí lidé, významně pomohl kamarád ze studií, který se na čas kvůli nám i do Hořovic přestěhoval a do práce jsme se tak těšili čím dál víc. Do provozovny se vrátila pohoda, vtípky a chuť táhnout za jeden provaz. V kritických chvílích se ukazuje pravý charakter a jsme dnes rádi, že jsme kritickou chvíli zažili tak brzy.

Začali jsme experimentovat s novými produkty. Do prodeje jsme dostali další druhy miso polévek, misa i hrachovou tamari. Začalo přibývat spokojených zákazníků a co může být víc.